Při cestě po síti Rakouských spolkových drah (ÖBB) doporučuji navštívit soukromou úzkokolejnou elektrickou muzejní dráhu Payerbach - Hirschwang, která odbočuje z hlavní tratě Vídeň - Bruck an der Mur (trať 510,500). Stanice Payerbach je zajímavá také tím, že za ní začíná proslulá Semmeringbahn, kterou projektoval rytíř Ghega v roce 1854. Semmering sice stále slouží hlavní zátěži na Slovinsko a Itálii, ale právě 3. července 2017 byla zahájena stavba třetího tunelu Semmmering Basistunel v úseku Spital am Semmering - Mürzzuschlag. Po zprovoznění nového Semmeringu bude železnice na jih vůči automobilům více než konkurenceschopná.

V okolí Prahy se nachází kultovní místo pravěkého hradiště z období mladší doby bronzové (asi 1000 let před n. l.) na hoře Plešivec v Brdech. K výstupu na horu se nejprve projedeme romantickou lokální tratí z roku 1901 Zadní Třebaň - Hostomice pod Brdy – Lochovice a vystoupíme v zastávce Radouš. Železniční zájemce může pokračovat o zastávku dále a vystoupí v nz. Neumětely, kde si prohlédne šrotiště, které je pravidelně obsluhováno Mn 85381 v pondělí a pátky v odpolední době.

Květnové slunné dny vybízejí k návštěvě přírodních parků. Jeden takový možno navštívit vlakem na trati 070. Nachází se poblíž železniční stanice Praha-Satalice; je to Satalická bažantnice, která byla několik staletí součástí Černínského panství Vinoř. Hraběcí rodina Czerninů z Chudenic ji založila v roce 1780. Na počátku dvacátého století ji navštěvoval následník trůnu Ferdninand d´Este či budoucí rakouský císař Karel I. Poslední majitel Vinoře a Satalické bažantnice byl Otakar hrabě Czernin, který jako rakousko-uherský ministr zahraničí byl nucen podat demisi po prozrazení tajných dopisů o jednání separátního míru s Francií v roce 1917. Po roce 1918 byl na nátlak Československa nucen Vinoř prodat. Satalická bažantnice je zajímavá i rokem 1945, kdy zde nacisté ukrývali vojenská letadla, při americkém náletu 25. března 1945 zahynulo 59 satalických občanů.

I vlakem se dá dojet až téměř do Pekla. Nevěříte? Nasedněme tudíž v Lovosicích či v České Lípě do motoráčku a svezme se do železniční stanice Zahrádky u České Lípy. Mimochodem, tato stanička vyhrála v roce 2009 soutěž „O nejkrásnější nádraží“. Železniční trať z Lovosic do České Lípy, jmenovitě úsek Litoměřice hor. n. – Česká Lípa, byl uveden do provozu 29. 12. 1898. Jedná se o jednokolejnou trať, část tzv. „Severočeské transverzálky“ společnosti Ústecko-teplické dráhy (SŽDC č. 087), spojující Teplice s Libercem. Celou původní trať dnes nalezneme pod čísly 086, 087 a 097. Osobní provoz zde zajišťují ve dvouhodinovém taktu Regionovy a to na poměrně dlouhém rameni Česká Lípa - Postoloprty – 96 km.

Žatecký uzel, jak již Obzor informoval, prochází generální přestavbou. Pracoviště výpravčího v Žatci západ bude po jejím ukončení zrušeno, v Žatci hl. n. (Buštěhradské nádraží) se nyní v prostorách zrušené nádražní restaurace zřizuje dispečerské pracoviště; při mé návštěvě 10. 4. bylo již vybaveno nábytkem a technologií. V provozu byla ještě stará dopravní kancelář, vybavená klasickým hradlovým řídicím přístrojem, na jehož vrcholu stála petrolejová lampa. Dva světy technologií, které spolu bojují o přežití. Je nad slunce jasné, kdo za krátkou dobu vyhraje. Doba hradlových přístrojů míří ke svému konci. Bezpečně a věrně sloužily železnici více než 120 let. Nový eletronický svět železnice bude moderní, rychlý a bezpečný, ale strašně zranitelný, stačí, aby zkratoval systém, jako se stalo počátkem dubna v Linci hlavním nádraží, a nic nejezdilo více než 24 hodin, všechny vlaky byly nahrazeny chaotickou náhradní autobusovou dopravou. I tato vymoženost k nám dorazí.

Na jízdenku Egronet (http://egronet.de/cz/jizdenka/ceny.html) mohou cestovat výhodně jak jednotlivci, tak až pětičlenná skupina osob. Jízdenku lze využít v oblasti, do které tentokrát zvu čtenáře Obzoru. Nastoupíme například v Chebu a pojedeme přes nově obnovenou trať Aš (původně Aš -Bavorské nádraží) přes Selb Plößberg (tam byl v roce 1951 unesen vlak přes „železnou oponu") do Hofu. O kuriozitě Hofu se dočteme na naučné tabuli č. 34 před žst. Hof: v letech 1901-1920 zde jezdila tramvaj spojující nádraží – náměstí - hřbitov, jejíž provoz byl násilně ukončen inflací v letech 1920-1921. Další zajímavostí Hofu je původní hlavové nádraží z roku 1841, které se nacházelo poblíž náměstí a jeho část jako kulturní památka dosud stojí.

Do bývalé dopravny Lovečkovice (trať zrušena k 27. 5. 1978) byla po 39 letech od zastavení provozu dopravena současným vlastníkem trati, Zubrnickou museální železnicí, kolejová pole ze zrušené části vlečkového kolejiště Bombardier v České Lípě. Koleje budou využity pro uvažovanou obnovu tratě a kolejiště v Lovečkovicích. Nyní byla opět zprovozněna krajní výměna ve směru od Zubrnic. Horší to bude s obnovou asfaltem zalitých přejezdů přes silnici. Naopak trať Lovečkovice - Verneřice je na prodej - zbyl z ní pouze spodek, místy sotva viditelný.

Putování po polském Slezsku jsem v předchozím článku ukončil na zámku Grodno (Kynsburg), u tč. neprovozní tratě Swidnica - Jedlina Zdrój. Po prohlídce hradu, která zabere asi jeden a půl hodiny, sestoupíme zpět do obce Zagorze, kde za mé návštěvy 24. února nebyla v provozu ani jedna restaurace - všechny byly buď určeny k pronájmu, nebo na prodej. Fungovaly tam alespoň dva obchody se smíšeným zbožím.

Málokdo z Čechů ví, že kolem průmyslového města, poznamenaného hlubinnou těžbou uhlí – slezského/polského Walbrzychu (Waldenburg), leží dvoje významné lázně. Je to Sczawno Zdrój a Jedlina Zdrój. Přes Sczawno Zdrój vedla i první eletrizovaná trať v tehdejším pruském Slezsku, a to Walbrzych – Sczawnienko - Meziměstí, celá byla otevřena 1. 6. 1914. Z tratě zbylo nyní pouhé torzo, navíc zbavené drátů, které byly odvezeny do SSSR v roce 1945 jako válečná kořist. Do lázní Sczawno Zdrój jezdila do roku 1966 i tramvaj z centra Walbrzychu, poté byla nahrazena trolejbusem a od roku 1973 pouze autobusem. Autobus jezdí poměrně často v trase Walbrzych Glówne - Sczawno Zdrój. Kuriozitou je, že většinu autobusů doprovázejí průvodčí.

Tentokrát zvu čtenáře Obzoru na výlet opomíjenou krajinou výběžku hraničních Jestřebích hor. V Trutnově-střed přestoupíme z pražského rychlíku na lokálku Trutnov - Teplice nad Metují. Trať byla postavena v roce 1908 jako spojovací dráha mezi Broumovskem a Podkrkonoším. Vystoupíme v zastávce Petříkovice a vydáme se směrem k hranicím do slezského Polska (do roku 1945 slezského Pruska, do roku 1763 patřilo toto území k Rakousku, respektive Království českému). Na hranicích v Petříkovicích, i když jsou od Schengenu volně průchozí, je zajímavé, že na silničce zůstala závora, od níž mají klíče pouze vybrané polské osoby, které v Česku pracují. To mi potvrzuje muž u krámu v Okrzeszyně.

20. ledna jsem se vypravil na další reportážní cestu; má cesta začala již na Masarykově nádraží mírným zpožděním R 690 zaviněným prý technickou závadou na vlaku. Hned při kontrole jízdních dokladů jsem žádal průvodčího, aby napsal SMS dispečerovi (prý mají zákaz dispečerům telefonovat!), aby zdržel přípoj v Roudnici nad Labem ve směru Straškov - Bříza obec. Po chvíli mi sdělil, že přípoj počká, neboť o to žádali i další čtyři cestující, navíc někteří se vraceli z nočních služeb.

Nákladiště a zastávka Hořesedly byla původně obsazenou stanicí pod původním názvem Nesuchyň (Nesuchyně)-Hořesedlo (Hořesedly). Stanice ležela do roku 1945 na česko-německé jazykové hranici a za Protektorátu Čechy a Morava ležela na území Velkoněmecké říše a byla pohraniční přechodovou stanicí, v níž se však prováděla pouze pasová kontrola. Peážní úsek tratě Rakovník - Louny byl ohraničen Hořesedly a Kounovem. I Kounov byl původně stanicí s výpravčím.

Právě přítomno: 219 hostů a žádný gestor