Každý výpravčí vlaků ví, že po úspěšném složení všech předepsaných zkoušek, nastává den „D“, ve které se uskuteční praktická dopravní zkouška, jinak řečeno autorizace. Její úspěšné absolvování následně opravňuje zkoušeného zaměstnance k samostatnému výkonu dopravní služby výpravčího. K tomuto účelu se stanoví datum a určí dopravní kontrolor, který je vyslán do příslušné zácvikové stanice k provedení zkoušky a k zapsání výsledku do „výkazu o zkouškách“. Sluší se podotknout, že moje uvedená pracovní zkouška se konala v období tzv. „totality“ a určený dopravní kontrolor byl čirou náhodou v rámci ČSD i významným funkcionářem KSČ. Tento soudruh kontrolor přijel osobním vlakem od Prahy, já jsem se mu předepsaným způsobem ohlásil, takže zkouška byla zahájena a probíhala v přátelském duchu, neboť jsem sloužil pozorně podle předpisu. Bohužel, jen do chvíle, kdy jsem přijal nákladní vlak od Tomic, připravil vlakovou cestu na 3. kolej se zastavením na křižování. Jednalo se o nákladní vlak dle GVD, Bysřicí projíždějící. Když vlak přijížděl na 3. kolej, nařídil mi kontrolor, abych mu šel určit místo zastavení ruční návěstí „Stůj“. Namítl jsem, že to není třeba, protože vlaková cesta končí u odjezdového návěstidla, přímo vpravo u 3. koleje. Kontrolor se na mě zle obořil, abych dělal to, co se mi nařídí. Vyrazil jsem tedy s červeným praporkem ke 3. koleji a dal jsem vlaku předepsanou ruční návěst „Stůj“. Situace se však trochu zkomplikovala, protože strojvedoucí se vyklonil z mašiny se slovy: „ Co blbneš, nejsem slepej a takovek klacek ještě vidím“, zpražil mě. Samozřejmě jsem „blbnul“ dál, zrušil jsem dávanou návěst a červeným praporkem jsem přes rameno ukázal za sebe. To jsem si však pěkně zavařil, protože strojvedoucí pokračoval slovy: „Jó, tak ono je to takhle, nám tady tři neděle píšete, že jsou tady nově zřízená odjezdová návěstidla a soudruh, který to tady má na starosti, to ještě neví!“ A tak mi soudruh kontrolor zapsal do výkazu o zkouškách trojku a odjel osobním vlakem do Prahy. Uvědomil jsem si, že jsem si nechtěně získal „přítele“ na celý můj železničářský život, neboť při nástupu do vlaku, soudruh kontrolor jen prohodil: „My jsme spolu ještě neskončili!“ To jsem ale netušil, co se bude dít v následující mé první samostatné noční směně. Měl jsem takový divný pocit, že se něco stane. V době mezi půlnocí a jednou hodinou bylo v Bystřici pravidelné křižování dvou osobních vlaků. Nařídil jsem vlakovou cestu pro vlak 911 na 2. kolej. Signalista na stavědle 1 opakoval, ale signalista stavědla 2 místo ohlášení volnosti vlakové cesty jen řekl: „Rozumím“. Zazvonil jsem zpět na stavědlo 2 a řekl: „Stavědlo 2, hlaste volnost vlakové cesty pro vlak 911 na 2. kolej“. Odpověď opět zněla: „Rozumím“. V té chvíli mě napadlo, že to není hlas signalisty Vosádky, a protože jsem potřeboval stavět vlakovou cestu, zapsal jsem do dopravního deníku v řádku vlaku 911 čas zjištění volnosti v obvodu ST2 a do poznámky uvedl: „Zjištěno obchůzkou“. Po vjezdu vlaku 911 do stanice a zastavení na určeném místě jsem po splnění všech dopravních úkonů uvolnil na řídícím přístroji vlakovou cestu pro vjezd a odjezd vlaku 912 po 1. koleji. Potom jsem oba vlaky vypravil. Když jsem se vrátil do dopravní kanceláře, zjistil jsem, že je na telefonní ústředně spadlá klapka hláskového spojení mezi stavědly. Napadlo mě, že tady něco není v pořádku. Klapku jsem vrátil do základní polohy, ale to už se do dopravní kanceláře valila „přátelská“ návštěva soudruha kontrolora, který mě autorizoval. Tvář měl sveřepou, a když mě požádal o červenou tužku, lehce jsem ztuhnul a váhavě mu ji podal. Kontrolor mě odstrčil od dopravního deníku a na volný řádek, pod vlak 912 zapsal: „Zprošťuji výpravčího Šmerhu výkonu dopravní služby pro nezjištění volnosti vlakové cesty pro vlak 911 v obvodu stavědla 2“. To se však už dopravní kancelář plnila dalšími návštěvníky, to je dalším dopravním kontrolorem, který přišel ze stavědla 1 a po cestě přibral ještě revizora bezpečnosti a samotného náčelníka dráhy, kteří čekali v autě před nádražím. Mezitím jsem poslal staničního dělníka vzbudit a přizvat k případu náčelníka stanice, který bydlel kousek od nádraží. Jako nejvyšší přítomný hodnostář se ujal slova náčelník dráhy s ošklivou přezdívkou Franta Podlaha (údajně hlídal, aby všichni zaměstnanci pracovali za základní plat), který mě otcovsky oslovil: „Máte snad něco na svoji obranu, když už jste na první samostatné směně vážně ohrozil bezpečnost dopravy?“ Osmělil jsem se a zmínil se o své autorizaci, požádal o potrestání obou kontrolorů za převzetí služby na stavědle bez vědomí vedoucího směny a seznámil ho s výhružkou, kterou mi kontrolor sdělil po mé autorizaci. Náčelník dráhy mě vyslechl s tím, že je to velmi hezké, co vyprávím, ale že by bylo daleko lepší, kdybych to všechno řádně zadokumentoval. Na to jsem mu řekl, že jsem tak učinil v dopravním deníku v řádku vlaku 911 a v poznámce u tohoto vlaku. Soudruh kontrolor se tak těšil, jak mě sundá, že se do řádku vlaku 911 ani nepodíval. Teprve potom se začaly dít věci. Náčelník dráhy přistoupil k dopravnímu deníku a zjistil, že vše je řádně zadokumentováno. Dopravní kontrolor musel zrušit zápis o mém zproštění výkonu dopravní služby a náčelník dráhy oba dopravní kontrolory vykázal z dopravní kanceláře. Pak se mě zeptal, jestli nejsem rozrušen a jsem ochoten dosloužit noční směnu. To jsem odsouhlasil a udělal tak největší radost náčelníkovi stanice, který tak s klidem mohl odejít a dokončit zbytečně přerušený spánek.

Nejmenovaný dopravní kontrolor trvale věnoval pozornost mé dopravní maličkosti a mohl bych ještě mnoho napsat o jeho nehynoucí péči. Zvláštní pozornost věnoval mému studiu na vysoké škole, když zajistil v roce 1970 můj „vyhazov“ ze Správy dráhy v Praze, kde jsem v té době pracoval na skupině propustnosti tratí a stanic a současně s tím i odebrání studijních výhod. Ty mi byly později vráceny pro umožnění zpracování diplomové práce a řádného ukončení studia na Vysoké škole dopravní v Žilině.

Právě přítomno: 213 hostů a žádný gestor