Kdysi jsem zkoušel kouření. V proluce v Rubešově ulici, za ohradou jsem s Pepou Dvořákem, vyzkoušel cigaretu. Bylo nám asi těch 11 let. Byly to Feminy. Dámská cigareta. Vyzkoušeli jsme pár značek i Džunky a dělnické Lípy a Partyzánky, ale také Memfisky a Mentolky.

Kouřit, či hulit jsem začal, když jsem ukončil sportovní činnost. Hrával jsem ragby, co by „šlapák“. Kolem dvaceti šesti let. Skončil jsem v roce 1986 na druhý pokus a definitivně. Ten první byl o tři roky dříve. Trval do plného a vylepšeného návratu skoro tři čtvrtě roku.

Tolik zvláštního humoru jsem nezažil. Popíši konečné rozhodnutí a výsledek z oblasti odvykání, či ukončení závislosti na kouření.

Tak jako na mnohé na mě nepůsobila předsevzetí k nějakým událostem. K vánocům, ke konci roku na Silvestra, nebo na Nový rok. Ovšem když jsem si zapálil, tak jsem si vždy řekl: „Stejně přestaneš jednou kouřit!“. To jsem říkal pravidelně a potom jsem si vychutnal kouř Sparty. Sparty byla moje poslední značka. Před tím to byly Globusky, Lípy, Startky, Millde sorte, nějaké ameriky a čas od času doutníček.

Tak si to shrnu. S tím drobným pokuřováním v době školy a učňáku jsem do prvního přestání kouření je to zhruba 4 800 dnů, když jsem zhruba vykouřil jednu krabičku cigaret v průměru za 8 Kč, tak jsem utratil 37 960 Kč. Potom jsem od začátku roku nekouřil. Po půl roce jsem ovšem si dával čas od času od kamarádů „páva“ a rozjel jsem to na svoje narozeniny v říjnu a rovnou na dvě krabičky. Tak a máme to 1 030 dnů a již cena byla za krabičku 14 Kč x 2 krabičky je 28 Kč za den. Do poslední cigarety to bylo 28 840Kč. Nyní tedy součet. Za svoje středně dlouhé kouření jsem utratil 66 800 Kč. Zaokrouhlíme to, na 70 000 Kč. Prokouřené auto.

Tak a jak se to stalo. Předsevzetí nezabírala, pozvolnost nezabírala, z Bulharska Tabex na mě nezabíral. Až jednou...

Jednoho krásného listopadového dne přesně 7. listopadu 1986 se ozvaly sirény. Bylo poledne a Velká říjnová socialistická revoluce zde. Sedl jsem si na lavičku a šáhl po krabičce cigaret s tím, že si alespoň chvilku odpočinu. V tom jsem zjistil, že nic. Prostě v krabičce mimo vytroušeného tabáku nic. Prošel jsem skrýše v chaloupce. Opět nic. Prolezl jsem kapsy oblečení. Nic. Vajgl nikde, ani v popelníku. Soused Kabát naproti na dílci míval cigarety. Kouřil sice zn. Lord, ale lepší západní kouř než žádný. Zašel jsem na jeho zahrádku a zeptal se na možnost pokouřeníčka. „Mám jenom jich pár,“ pravil. Jednu mi dal. Slast a blaženost ve mně. Nyní mi ani nepřijde, že když zahoukaly siréna na VŘSR, že bych měl kouřit Lordku.

Již vdechnutím ve mě začalo pracovat motto, že stejně přestanu jednou kouřit. Současně se mi zjevilo, že hospoda je skoro dva km daleko a otevírá až odpoledne. Vychutnával jsem kouř. Hrudník se mi vzdouval a odhodlanost díky mottu ve mně narůstala. Ano dnes je ten správný den. Opravdu byl. Sice jsem trpěl, ale zapojil jsem se do práce a makal. Huba šla „šejdrem“ a já šel brzy spát.

Pomocí vody a citronu jsem nějak překonal sobotu, neděli, pondělí a ihned v úterý 11. 12. jsem běžel do Apolinářské za nějakým panem doktorem do poradny, jestli nemají něco no…aby mě huba nevandrovala. 

 Ovšem než jsem se dostal do protikuřácké porady Fakultní nemocnice, tak jsem měl menší zpoždění. O něco výše byla záchytka a průchod na dvůr. Jelikož jsem ve vnitřní chodbě nečetl nic, co by připomínalo poradnu, proběhl jsem na dvůr. Tam jsem slyšel hlasy za mnou. Otočím se a ze zamřížovaných okének čučely divné ženské postavy. Prý „Ukaž se nahej frajére“… a dál byla cenzura. Slušně jsem vznesl dotaz ohledně kouření, což jsem neměl dělat. Jedna přes druhou mě chtěli poradit co a jak. Vycouval jsem.

  Zjistil jsem, že jsem ve 4, ale musím do č. 4a. V jedněch dveřích byl doktor, který neměl rád alkohol a přesvědčoval ostatní a naproti němu byl doktor Polák. Pravděpodobně studoval sadismus. Zjistil jsem to po zazvonění, úsměvu, otevření a následném usazení na místo. Z jeho středně vyvinutých úst se začaly mezi nás dostávat tvrdá slova o tom, jak jsme prolezlí začínající metastázou, mozek nám odumírá, plíce hnědnou, potence mizí, smrt obchází kolem. K tomu ukazoval drastiky a obcházel kolem jak strašák a já si vzpomněl, nevím proč, na začátek manifestu.

 PoHitchcockově vystoupení v umrlčí komoře, jsem se ho otázal, jestli nemá nějaké bonbony, proti kouření, nebo něco, aby mě nevandrovala huba. Něco proti chuti. Pravil, že ne, ale jistě vydržím. Tak jsem říkal, že děkuji a již nepřijdu, protože mi s tím asi nepomůže. „Tak to teda ne! Vy sem budete chodit dva roky, protože jsem Vám vystavil průkaz návštěvníka“. Radši jsem nic neříkal a s ostatními jsem se vytratil. Ostatní byly samé ženy. Ihned vyndali cigarety a začali zamořovat okolí. Šel jsem na závětrnou stranu. Na Pavláku měla každá za sebou čtyři odhozené špačky.

 2. prosince jsem byl v poradně naposled. Ne kvůli tomu, že jsem byl přednáškovým děním okouzlen, ale šel jsem oznámit, že na toto nemám čas  a že za komín na půdu nepolezu pro jednu cigaretu zabalenou v papírku, na který bych měl napsat hodinu, minutu a datum, kdy se mi chtělo. Přesto, že jsem byl dáván za vzor, tak jsem metodou unesen nebyl. Držel jsem se i přes „hubní“ muka. Asi proto, že mezi kolektivem bylo pár lidiček, kteří přestávali již 15x, 8x a v průměru ostatní 3x. Já se svými dvěma pokusy jsem byl hrdina. Všichni si totiž zapálili po seanci. Ani se mi nechtělo věřit, že někdo přestával po 61x – ten tam musel chodit se zásadně jenom ohřívat již od narození. Uvedená metoda se zabalenou cigaretou ze mě dělala blbouna a metastázování taky. Ovšem předběhl jsem asi problém, protože mi to začínalo být ke smíchu. Vypovídali jsme si. Já oficiálně odmítl pokračovat a radostně jsem vyrazil na I. P. Pavlova, že si tam dám u stánku buřta.

Rozloučil jsem se a šel tedy na buřta. Přidala se ke mně jedna „podpadesátnice“ a jak jsem vyrozuměl vdova, která právě již 8x přestávala kouřit. Došli jsme na náměstí a stojíc u stánku jsme rozumovali o našem návyku. Chtěla, abych jí dal telefonní číslo. Dostala ho. K tomu jsem přidal výchovný monolog.

 „ Tak říkáte, že jste vdova, jste dost pohledná a nebudete chtít zůstat sama“, což mi potvrdila a já pokračoval. „Budete chtít si namluvit nějakého mužského a budete chtít, aby to byl nepiják, nekuřák, byl milý“, což ona potvrdila a že jsem to vystihl a, že se jí to moc nevede. „No vidíte. Já sice nekouřím přes tři neděle, a jak jsem vedle Vás, a to mi promiňte, Vám strašně smrdí z huby!“, vypadlo ze mě. Dáma se ani nenaštvala. V půli ledna mi zavolala a sdělila, že škoda, že již do poradny nechodím, ale že mi chtěla sdělit informaci. Od večera po našem rozhovoru už cigáro do pusy nevzala. Prý jsem měl s tou pusou a zápachem větší sílu argumentu, než, že jí může metastazovat…

Ještě dodatek k tomu. Faktem je, že jsem měl někdy takový stav, že jsem musel vlézt do hospody, dělal jsem, jako když někoho hledám, ale při tom jsem se nadýchal strašného kouře. Zklidnilo mě to.

Jezdil jsem do Bulharska jako průvodce. Měl jsem dokonce zkoušky. V začátku pobytu bylo vždy seznámení a pohovor o pobytu. Mimo jiné jsem TABEX za 1,5 Leva zmínil, že je v lékárně v prodeji a můžou využít. Nějaké výsledky byly.

V podstatě jsem vyčíslil, kolik jsem utratil za cigarety. Prostě auto prošlo plícemi. Že je kouření blbost je jasné a věděla to i moje žena a přestala v roce 1982. Měla silnější vůli nežli já. Nekouří dodnes. Nacházíme se v lepším prostředí.

Někdo mi poradil, abych si dával po nějakou dobu, kterou si určím peníze na stranu. Udělat si za ty peníze radost. Řekl jsem si, že to zkusím po dobu jednoho roku. Čili rok 1987. Jen v rychlosti. Peníze jsem tedy dával na stranu. Po roce jsem nešetřil a postil je do rodinného rozpočtu.

 Z ušetřeného roku jsem si udělal radost. Odjel jsem na Kubu. Doporučuji všem kuřákům a kuřátkám, aby to udělali také. Přestaly, šetřily a koupily si třeba implantáty a b¨nebo jeli na dobrou dovolenku.

 

Karel Hybš

Právě přítomno: 404 hostů a žádný gestor