V podzimních vydáních Obzoru jsme se částečně věnovali významnějším výročím společností i jednotlivců a nyní v tom budeme ještě pokračovat. Tentokrát zabrousíme do vlastních řad. Pravdou je, že došlých příspěvků bylo opravdu hodně a nemohlo tedy být všem vyhověno, natož abychom mohli preferovat některé vlastní člán-ky. Proto s přáním půlkulatin redaktora Obzoru Miroslava Čáslavského přicházíme teprve až nyní, přestože svých krásných 75 let se dožil už v letním prázdninovém období. Je to úctyhodný věk a nová redakce Obzoru je ráda, že své síly nadále upíná k tvorbě tohoto čtrnáctideníku a je jejím členem, ikonou, která je dlouhá léta úzce spjata se železnicí a má ji, jak se obecně říká, v malíčku. Myslím, že povídání z mé strany už bylo dost, dejme tedy slovo kolegovi Čáslavskému.

Kdy jste nastoupil k železnici a jaké pracovní funkce jste zastával?

Především bych chtěl zmírnit ta slova o „ikoně“, to si já o sobě opravdu nemyslím, dělám prostě tuto práci rád a snad jsem občas v průběhu těch třiceti let, co v Obzoru působím, i nějakým svým článkem čtenáře zaujal, ale nemyslím si, že bych nějak vynikal. Ale k samotné otázce: Na železnici jsem nastoupil v roce 1966 poté, co jsem absolvoval železniční průmyslovku v Šumperku. Do té doby pro mě dráha byla téměř terra incognita, tedy země neprobádaná, i když na ní pracoval můj dědeček z otcovy strany jako výpravčí ve Skalici nad Svitavou – ten ovšem zemřel nešťastnou náhodou již v roce 1925, takže jsem ho prakticky nezažil – jen z vyprávění mé babičky. Jako první stanice, kde jsem získával zkušenosti ze železnice, byla Hrubá Voda (trať Olomouc–Krnov), kde jsem pracoval dva měsíce před vojnou jako signalista. Tehdy ještě jezdily běžně parní vlaky, návěstidla byla mechanická, výhybky se osvětlovaly petrolejovými lampami a na dráze vládla pospolitost – jeden dýchal za druhého. Po návratu z vojny jsem začal pracovat jako výpravčí v sousedním Domašově nad Bystřicí, to bylo v době, kdy na této trati byla velice hustá osobní i nákladní doprava, přemíra posunu, ponejvíce s vojenskými převozy. Na tuto stanici dodnes rád vzpomínám. Pak jsem vystřídal další stanice v tehdejším obvodu Provozního oddílu Přerov, a když se pak můj život nějak zašmodrchal, přešel jsem na pozici úředníka na Správě Střední dráhy v Olomouci. Tam sice práce nebyla tak zajímavá jako v provozu, ale na druhé straně jsem získal spoustu neocenitelných zkušeností z práce na železnici a poznal práci železničářů mnoha pracovních profesí.

 

Co vás přimělo k tomu stát se novinářem, jaké předpoklady vás k tomu vedly?

Po roce 1989 jsem začal psát články do železničářských novin, neboť psaní obecně mě dost bavilo již od dětství. V minulém režimu bych však se svými názory asi neuspěl, tak jsem se v tomto směru veřejně neprojevoval. Psal jsem si spíš pro sebe, ponejvíce nějaké povídky a vyprávění na různá témata. Teprve po změně režimu jsem zkusil nějaké své postřehy na život na železnici zveřejnit, nejprve v týdeníku Trať družby (později přejmenovaném na Železničář) a později i v časopise Obzor, který tehdy vznikl z někdejšího Železničního obzoru. To již mě psaní chytilo naplno, protože člověk se nemusel bát, že bude za své názory nějak popotahován.

 

Od kterého roku pracujete v Obzoru?

Tehdejší šéfredaktorkou Zdeňkou Sládkovou jsem byl osloven někdy v roce 1991, nejprve jsem přispíval spolu s Milanem Kubíčkem a Martinem Fořtem jako externí regionální redaktor, v roce 1994 jsem přešel do Obzoru na plný pracovní úvazek. To bylo v době, kdy tam pracoval se Zdeňkou Sládkovou Martin Navrátil a Michael Mareš, později šéfredaktor Obzoru. Tehdy byl Obzor ještě černobílý a vycházel jako týdeník, jednou za čtrnáct dní o osmi stranách, web tehdy neexistoval, všechno bylo „na papíře“. Když se ohlédnu do minulosti, nedokážu pochopit, jak jsme to tenkrát všechno zvládali, práce bylo doslova nad hlavu, ale ten kolektiv byl úžasně pracovitý, tahounem byl Michal Mareš a Zdeňka Sládková, která snad za těch více než třicet let ani jednou nezastonala, takže Obzor vždycky vyšel včas. A i mě ta práce nesmírně bavila (a baví dodnes), takže jsem nehleděl na čas, jezdil jsem po stanicích a po depech a vlastně všude, kde pracovali železničáři, a psal o lidech, kteří tam pracovali. To bylo a je na této práci nejkrásnější. Znovu bych však chtěl zdůraznit, že největší práci odvedli Michal a Zdeňka.

 

Na jaké oblasti se nejraději zaměřujete?

Jak jsem již předeslal, na dráze jsem v době mé aktivní činnosti měl možnost seznámit se s prací železničářů nejrůznějších profesí a vždy mě lákalo psát o tom, co se na dráze děje tak říkajíc za kulisami. Konkrétně mě nejvíce zajímá doprava, neboť z té jsem jako bývalý výpravčí vyšel. Ale nevyhýbám se ani jiným tématům, například modernizaci železnice, která však s sebou přináší také stinné stránky, jako je například propouštění, či změna zaměstnání. A s tím je spojená i práce odborářů, hlavně členů OSŽ, s nimiž rád hovořím a přenáším jejich názory a postřehy ostatním. Nejvíce obdivuji ty, kteří svoji práci pro odbory dělají ve svém volném čase a prakticky bez nároku na nějakou odměnu. To je pro mě doslova fascinující, zvláště v dnešní době, kdy plno lidí lační jen po penězích. A psát o lidech, pro které nejsou to hlavní peníze, ale starost o ostatní, je doslova radost.

 

O vás se ví, že jste celoživotním sportovcem. Stále jezdíte na kole, baví vás běhání… jakým sportům se věnujete či jste se věnoval?

Zastávám názor, že pokud se člověk hýbe (i když to někdy může být hodně těžké), tak žije, takže se snažím každé ráno vyběhnout do parku, v jehož blízkosti bydlím. Odjakživa mě bavily pěší výlety, nejraději po mých milovaných Jeseníkách, moc a moc mě baví cyklistika, v zimě běhám na lyžích, cvičím dokonce i jógu a příležitostně se věnuji i dalším sportům, kupodivu ne košíkové, i když měřím dva metry. Ale rád zajedu jako reportér na odborářské turnaje v různých sportech a tam zjišťuji, že sport je opravdu droga – kdo ho jednou okusil, ten se ho jen tak nevzdá. 

 

A jak vidíte vývoj (nebo stagnaci) v současném zaměření Obzoru
(i z pohledu čtenářů)?

To je opravdu těžká otázka. Po rozpadu původní redakce se Obzor ocitl v nelehké situaci – navázat na původní obsah, který se vryl čtenářům takříkajíc pod kůži. Ale to je nesmírně obtížné, každý redaktor má svůj styl, nápady, kontakty a způsob práce a ten se nedá převzít nebo nějak okopírovat. Navíc zde má v poslední době svůj vliv i jakoby nedostatek místa, a i když mnoho věcí by snad bylo možno zveřejnit na webu OSŽ, plno článků dopisovatelů, či čtenářů zůstává nezveřejněných, a tak se poněkud vytrácí zpětná vazba. Z ohlasů, které od dopisovatelů, ale i od běžných čtenářů mám, vím, že jim chybí právě „jejich“ rubrika Názory, také rubrika „Všimli jsme si“ a zvláště pak čtvrtá strana, která je v poslední době někdy využívána jinak než dříve. Některé články jsou snad i zbytečně dlouhé… To všechno trápí i mě. Ale hlavní slovo má vydavatel a redakční rada a já věřím, že se postupně Obzor stane zase médiem, kde nezanedbatelné slovo budou mít právě dopisovatelé a čtenáři.

 

Vidím, že byste na závěr ještě rád něco dodal…

Ano, když už mám tu možnost, chtěl bych všem čtenářům Obzoru upřímně popřát hodně radosti nejen o Vánocích, ale i v celém příštím roce – a zůstaňte, prosím, Obzoru věrni.

 

Děkuji za rozhovor a za podněty... a přeji vám mnoho úspěšných chvil a životního elánu, a to i v naší redakci, které dáváte punc odbornosti v oblasti železnice, přeji vám do dalších a věřím, že i společných let hodně zdraví, pohody, sil a vůbec tu správnou životní invenci!

 

Milan Sedlák

Právě přítomno: 265 hostů a žádný gestor